Na podložce se s hranicemi potkáváme neustále. Někdy jsou zřetelné a hlasité – ostré tahání, třes, dech, který se zadrhne. Jindy jsou tiché a nenápadné. Přesto tam jsou. Hranice těla nejsou nepřítel. Jsou informací.
V jógové praxi nás často učili „jít dál“. Hlouběji do pozice, níž s pánví, výš s nohou. Ale skutečná yoga nezačíná za hranicí bolesti – začíná v momentě, kdy se dokážeme zastavit a poslouchat. Kdy rozeznáme rozdíl mezi nepohodlím, které rozšiřuje, a nepohodlím, které varuje.
Nepohodlí samo o sobě není špatné. Může to být tlak, pálení, pocit práce. Dech je stále plynulý, mysl přítomná. Jsme schopni zůstat a pozorovat. To je hrana, na které se můžeme učit – o těle, o trpělivosti, o sobě.
Bolest je jiný příběh. Je ostrá, nutkavá, často spojená s napětím nebo zadrženým dechem. Přes tuto hranici už nejdeme vědomě, ale silou. A síla bez respektu nevede k růstu, ale k odpojení.
Respekt k vlastním limitům neznamená rezignaci. Znamená odvahu být k sobě upřímní. Přiznat si, kde dnes jsme – ne kde jsme byli včera nebo kde „bychom měli být“. Každý den je jiné tělo. Jiná únava, jiná energie, jiná potřeba.
Pomůcky, jako je jógový blok, nám mohou v tomhle procesu výrazně pomoci. Nezjednodušují praxi – zpřesňují ji. Umožňují zůstat v kontaktu s pozicí, aniž bychom překračovali hranice, které dnes potřebují zůstat nedotčené. Učí nás, že podpora není slabost.
Zajímavé je, jak se tohle téma přelévá i mimo podložku. Kolikrát v životě ignorujeme signály těla? Kolikrát jdeme přes únavu, přes tlak, přes sebe? Jóga nám dává bezpečný prostor tyto vzorce rozpoznat – a možná je postupně měnit.
Práce s hranicí není o výkonu. Je o citlivosti. O schopnosti zůstat v nepohodlí, aniž bychom se ztratili. A také o schopnosti ustoupit, když je to to nejvědomější, co můžeme udělat.
Možná právě tam, kde se rozhodneme respektovat své hranice, začíná skutečná síla.