Tahle stará pranostika neplatí jen pro zimu, ale tak trochu i pro naše každoroční odhodlání začít pravidelně cvičit.
Na začátku měsíce si to řekneme naprosto jasně:
„Teď už fakt. Tentokrát vážně. Yoga třikrát týdně, žádné výmluvy.“
A pak přijde realita.
Studené ráno. Déšť bubnující do oken. Vítr, co ti vysvětlí, že jaro je jen marketingový trik. A do toho ta typická aprílová nálada, kdy se nechce vůbec nic.
Podložka zůstává srolovaná v koutě… a my místo pozdravu slunci praktikujeme maximálně pozdrav peřině.
Jenže stejně jako se zima v dubnu pořád vrací, i my bychom se měli vracet na podložku. Ne perfektně. Ne s nadšením influencerů z Instagramu. Ale prostě znovu. A znovu.
A pak je tu hot yoga.
Můj osobní punk proti dubnovému počasí.
Venku pět stupňů, vítr a pocit, že by se hodily rukavice.
Uvnitř teplíčko. Sahara. Dýcháš, potíš se a najednou zapomínáš úplně na všechno.
Tělo je možná zmatené, ale ty ne, ty víš, že makáš.
A právě v tom je kouzlo. Nečekat na ideální podmínky. Nečekat, až bude teplo, nálada nebo „ten správný den“. Prostě přijít. I když se nechce. Hlavně když se nechce.
Takže dubnová verze pranostiky pro všechny, kdo mají doma podložku (a výmluvy), by mohla znít:
„Duben – ještě tam budem… na lekci HOT YOGY 😄, i když se nám vůbec nechce.“